Zeď a drát není řešení
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtcesta-poznani.cz) Datum: 18.11.2016 14:00
Oslav 17. listopadu se účastnili mnozí z nás, ať už nějakou akcí či pouhou myšlenkou. Mirek Šubrt se na tento den snaží nejen dívat z různých úhlů pohledu, ale také pochopit některé motivy, které hýbou současnou českou (i světovou) společností.

Na akcích 17. listopadu mě zaujalo, jak byly polarizované. I když část protestujících proklamovala, jak jejich snahy nejsou zaměřeny vůči Zemanovi a jemu podobným, ale za „liberální demokracii“, západní hodnoty apod., nešlo nepostřehnout občasnou ostrou kritiku „velkých ryb“. Zemanovi příznivci také otevřeně napadali současný establishment a používali ne nepodobné argumenty těm, které používal Donald Trump ve volbách. V tomto článku se pokusím se současné společenské napětí reflektovat.

Začnu s nálepkováním, které je v poslední době, především na sociálních sítích, velmi frekventované. K nálepkování těch druhých máme všichni sklony. Nálepky nám dávají pocit bezpečí, že rozpoznáme nebezpečí. Dávají nám taky možnost na někoho přenést svůj vztek. I když mohou být přiléhavé, vždycky z jednotlivých lidí dělají pouhé příslušníky kategorie. Součástí naší západní kultury je naštěstí nezastupitelný myšlenkový proud, který se staví proti takovému přístupu – je to směr, který respektuje jedinečnost každého člověka. Bohužel součástí naší společnosti je i adorace techniky a masovosti, která nás přivedla nejen k velkému blahobytu, ale přispěla také k velké míře odosobnění, kdy se člověk stává pro druhého člověka kusem masa nebo nahraditelnou mechanickou součástkou. Balancujeme tak mezi nejistou otevřeností druhému a poměrně bezpečnou společností systémových ghett a koncentračních táborů.

Praha

Určitá část názorového spektra by chtěla vykreslit „sluníčkáře“ jako ty, kteří naivně vítají uprchlíky, kteří nesou kulturu opačnou ke kultuře naší. Tolik zloby z úst uživatelů tohoto termínu směřuje na osoby zastávající jiný přístup k problémům. Přibližují se tak pozici jisté skupiny neonacistů, kteří sestavují seznamy „xenofilních“ lidí zasloužících kandelábr. Je to pozice, která dopomohla Trumpovi ke zvolení, a je to pozice extrémně nebezpečná pro demokracii, neboť živí pocit, že s druhým člověkem není potřeba debatovat, že ho stačí odsoudit.

Je pochopitelné, co mnohé voliče Trumpa, Zemana, Putina, Orbána a dalších tak motivuje: Je to strach o své místo a bezpečí. Je tak nějak součástí lidské povahy cítit se ohrožený něčím cizím, neznámým. A to obzvlášť v situaci, když si nejsem jistý sám sebou a tím, zda si sám budu schopný zajistit živobytí v nejistém světě. Reakcí, která se nabízí, je útok. A není divu, že v globalizovaném světě nastupuje i určitá paranoia ve formě hledání spiknutí, z čehož profitují různí -exitáři. Vůdci tohoto „staronového střihu“ si sami libují v šíření různých polopravd a lží. Pravda pro ně nehraje roli. Ví totiž, že pokud se lidi bojí o holý život, pravda je nezajímá. Proto využívají strachu lidí a staví na jejich zvířecích instinktech. To samé dělal i Hitler, a proto je to tak nebezpečné.

Levice též selhává, když si za své vůdce volí nemastně neslaně působící osoby, dlouholeté příslušníky politického establishmentu. Hillary Clintonová je příkladem takového politika, který kope na obě strany – pro posluchače z řad bankovního sektoru přiznala, že má jednu tvář pro korporátní sféru a druhou pro obyčejné lidi. Takový člověk, i přes veškeré sladké úsměvy, ztrácí svoji důvěryhodnost. Sobotka a Hollande jsou zase případy intelektuálních byrokratů, kteří však zoufale nejsou schopni oslovit srdce lidí. Jakoby se takovou jevila i Evropská unie – unavená byrokratka trávící veškerý svůj čas na schvalování přijatelné velikosti banánů, neschopná přitom si povšimnout, že jsme kvůli mase běženců v určitých zemích na pokraji sociálního kolapsu. Někteří jiní politici na oplátku nabízejí zdánlivě upřímnou jadrnost, která osloví.

Nedivím se, že se najdou občané, kteří na popud prezidenta operují s pojmem „pražská kavárna“. Pro průměrně inteligentního člověka, který tvrdě pracuje, dejme tomu třeba v kravíně, a přitom nesnadno uživí sám sebe a svoji rodinu, jsou proklamace univerzitních profesorů, studentů a umělců často vzdálené a neuchopitelné. Co si mají vzít z oné „pravdy a lásky“, když jim hrozí, že nevyjdou se svými příjmy? Objevují se pak síly, které této skutečnosti využívají. Na druhou stranu svádět vše ne neuspokojivý sociální systém by též nebylo správné a zavánělo by to komunistickou demagogií: Věřím, že všichni, pokud jsme příčetní, máme ve chvíli, kdy se rozhodujeme, zda někoho napadneme, okrademe nebo urazíme, volbu. V tom jsme si rovni a takový „zlý čin“ by někomu neměl být přehlížen jen proto, že dře mnoho dní v týdnu za mizerný plat.

Nicméně když kolem naší zemičky postavíme plot a budeme věřit, že tak dosáhneme jistot a blahobytu, nejspíš se zmýlíme. Ukazuje se zas a znova, jak je celý náš svět propojen. Problém migrování velkého množství lidí tím neskončí – plot rozstříhají, zeď přelezou. Neukončíme tím globální oteplování – to nás suchem dožene. Neubráníme se jaderné katastrofě – atomový spad k nám dorazí i z druhé poloviny zeměkoule. Válečné konflikty a občanské války budou pokračovat - jen bez naší potenciální pomoci těm nejbezmocnějším. Izolacionismus se mi tak nejeví jako řešení.

Migrace

To, co se v globalizovaném světě zdá jako důležité, jsou nerovnosti globálního charakteru. Mexičan trpící pod jhem bídy, drogových kartelů a drakonické policie hledá spásu v bohatším USA, Afričan mající problém s uživením se na svém políčku kvůli globálnímu oteplování, obávající se navíc nájezdů islamistů z Boko Haram, hledá lepší život v bohatší Evropě. Není nutné v imigrantech vidět verbež. Motivují je stejné potřeby jako motivují nás – od profesora po dělníka toužíme po důstojném životě. Toužíme žít v bezpečí, být uznaní, polepšit si, zajistit své potomky.

Proto to, co jako druh potřebujeme, není hněv a stavění zdí. To jsou důsledky primitivních reflexů. Buďme chytřejší: Prohlubme naši vzájemnou spolupráci. Buďme světoobčané: Ochraňujme jak dítě v Aleppu, tak dítě v Brooklynu. Starejme se o zachování lidské důstojnosti jak v Bahrajnu, tak na Guantanámu. Mějme na paměti životní prostředí jak v Dakotě, tak u Fukušimy. K tomu potřebujeme Evropskou unii, OSN a všechny jiné druhy mezinárodních organizací budujících bezpečnější, tolerantnější, ekologičtější svět. K tomu potřebujeme necenzurovaný internet, demokracii a svobodu slova. Ale musíme se změnit i sami. Musíme se stát aktivními. To, co se jasně ukazuje je, že je na čase, abychom probudili naše srdce a proti zlobě, pomstě a strachu postavili rozum, empatii a odvahu.

Stát se aktivními

Tento článek zatím ještě nebyl hodnocen.
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové CP.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtcesta-poznani.cz

Předseda Cesty poznání. Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se o společenské vědy, především filosofii. Důležitým tématem pro něj je spiritualita a vliv vědeckých objevů na lidskou civilizaci. Má rád sci-fi a zelený čaj.

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.