Co mi dává naději
Autor: Miroslav Šubrt (mirek.subrtcesta-poznani.cz) Datum: 28.5.2017 22:55
Mám na srdci budoucnost lidstva. Ptám se sám sebe, kam se ženeme a jakými chceme být. Rád bych byl ohledně naší budoucnosti optimistický, ale vzhledem k tomu, co se ve světě a kolem mě děje, občas ztrácím naději. V čem ji nalézám?

Života jsem si vždy pokoušel uchovat naději, že utrpení, kterým právě procházím, nebude věčné. Myslím, že vždy ve mně někde hluboko byla víra, že to, co prožívám, se může obrátit k lepšímu. Nevzdal jsem se, i když jsem pochyboval. A nakonec jsem našel útočiště v každodenních okamžicích mezilidského štěstí: Zjistil jsem, že je cenné a léčivé otevřít se někomu a být si vzájemnou oporou, a to obzvlášť ve světě, kde je častá bezohlednost a účelovost.

Sám za sebe nevěřím zcela jistě na nějaké nadpřirozené dobro a zlo, na nebe a peklo. Ale předpokládám, že naše myšlenky a činy významně působí, mají vliv nejen na nás, ale také na naše okolí. Určité činy vedou k větší svobodě a štěstí, jiné nás svazují a přináší nám více utrpení. Je vcelku zřejmé, že naše myšlenky okamžitě působí na naše tělo a nakonec často pronikají i do našich slov a činů. A ty působí dál, nesou se naším společným prostorem a časem až kamsi do neznámé budoucnosti.

Orientace ve světě se může zdát být složitá, ale dle mého názoru bude svět nakonec vždycky jen tak nesrozumitelný, nakolik sami sobě dovolíme přehlížet jednoduché pravdy o něm. Jednou z těch pravd je, že naše životy jsou jako hořící svíce. Jednou, když jsou zapáleny, neodvratně spějí ke svému konci. A tento konec se zdá být krutý a strašlivý, stejně jako bolest, která ho doprovází. Každý by se tomu rád vyhnul. Druhou stranou skutečnosti konečnosti našeho života však je, že během jeho doby máme možnost zvolit si jinou cestu než podlehnutí strachu ze smrti, bolesti a dalšího možného utrpení: Můžeme si zvolit cestu otevření se světu, cestu pochopení a radosti ze vzájemnosti. Každý den máme šanci k tomu sejmout trochu své klapky z očí a nechat se oslovit druhými a světem kolem sebe. Můžeme tak sami sebe překročit, prohloubit naše prožívání životního smyslu.

Bohužel ne vždy můžeme očekávat, že naše otevřenost bude přijata. Naše lidská zranitelnost nás vede k odporu vůči těm, kteří nám ji připomínají. Přichází pak sklon uzavřít se, nic dalšího k sobě nepouštět, nebo dokonce toho druhého zranit za to, že mě jen ohrozil! Obrana našeho světa se bezprostředně nabízí, tak jako když si zvíře brání svoje teritorium. I když věřím, že hranice jsou užitečné – a je užitečné umět je vytyčit – jsem přesvědčen, že důležitější je lidskost, tedy ochota nechat vejít toho druhého do našeho světa. Může to být pro oba cesta do zdánlivého neznáma, při které je ale možné doufat, že kruh se uzavře a na druhé straně bude podobně zranitelný člověk – a že s tímto člověkem nakonec najdeme cestu k vzájemnému pochopení, respektu a soucitu.

Takové otevření nelze nakazovat, což by bylo znásilněním lidské volby. Nelze po lidech chtít, aby se druhému otevřeli, ukázali svoji zranitelnost, a to obzvlášť ve chvílích, kdy ten druhý nejeví známky toho, že by takový akt vůbec nějak ocenil, nebo by byl ochotný se jím obohatit. Ale můj názor je takový, že čím více brnění si oblečeme, tím méně můžeme být opravdu šťastní, a tím méně můžeme radost šířit dál. To, co pak převáží nad radostí a pocitem spojení s druhými, je zahořklost nebo povýšenost. Můžeme živit jedno, budovat sešněrovanou společnost strachu a narcismu, nebo budovat společnost respektu a sounáležitosti.

Jako lidé na této planetě žijeme všichni společně, všichni dýcháme stejný vzduch a máme podobné obavy i touhy. Všichni máme duši, která nám dovoluje prožívat náš život. Jsme zástupci sebeuvědomujícího se světa. A jako takovým nám byla dána i zodpovědnost před těmi druhými i před sebou samými. Můžeme druhé zraňovat – fyzicky i mentálně, anebo se pootevřít tomu společnému, co nás přesahuje. Moje naděje je v tom, že v sounáležitosti je dlouhodobé štěstí, kdežto na druhé straně, straně bezcitnosti a strachu, jen krátkodobá ochrana a stagnace.

Tento článek zatím ještě nebyl hodnocen.
Hodnotit články mohou pouze přihlášení členové CP.
Miroslav Šubrt
mirek.subrtcesta-poznani.cz

Předseda Cesty poznání. Psycholog a psychoterapeut. Zajímá se o společenské vědy, především filosofii. Důležitým tématem pro něj je spiritualita a vliv vědeckých objevů na lidskou civilizaci. Má rád sci-fi a zelený čaj.

Diskuze ke článku

Jméno:
Email:
Text:
Jsi robot?

Příspěvky

Dosud nebyl vložen žádný příspěvek.